Underground

Let's be honest

26. května 2014 v 20:16 | Hope
Ne, jednou jsem tady psala o tom, že věřím v něco jako Osud s velký O a že věci, které se mají stát se prostě stanou. Že ať děláte, co děláte, vždycky dojdete tam, kam jste měli dojít. Vždycky jsem v to věřila a přišlo mi to logický. Ale někdy jsem na pochybách.
Opravdu to funguje? Nemůžete přece spolíhat na to, že když si sednete na zadek, že se vám splní vaše sny, ikdyž se třeba mají stát.Are you?
Tak kde je ta hranice? Kdy se máte snažit dál a kdy máte uznat, že už je to zbytečný, že jste ztracený případ a začít něco nového?
Poslední dobou přemýšlím, do jaké míry jsem zašla. Jestli ještě pořád je čas, začít s tím něco dělat a pokračovat. Má se to vůbec stát? Nejsem si jistá. Poslední dobou si nejsem jistá vůbec ničím. Přepadnou mě jen tak obavy, jestli vážně to, co si přeju je a ono a jestli bych se neměla snažit o něco jiného. Ale o co?
Jsou to jediné věci, co chci, ale co když na to prostě nemám? Co když v něčem vynikám víc? (haha)
Každý je na pochybách. To je logické a přirozené.
Ale stejně.. to šílené "co když". Jednou se z něj blázním. Co když, ikdyž se budu snažit, tak z toho nakonec nic nebude?
Nemůžu se slepě upnout k nějakému cíli a bezcílně se snažit. Ale jak mám poznat, že je to ono? Možná prostě jen zkoušet a zkoušet. A ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadne.

I found myself in wonderland

21. května 2014 v 22:10 | Hope
Dneska jsem si asi po dvou letech vzpomněla na písničku, která u mě, když jsem jí předtím poslouchala vzbuzovala pocity svobody, léta, přáleství a všech těhle pozitivních keců :D
Když jsem si na ní vzpomněla docela mě zaskočilo, protože tohle je jedna z těch písniček, co pro vás znamenala hodně a poslouchali jste jí často, ale pak jste najednou úplně přestali a vůbec si na ni nevzpomněli. My edits xo
Asi to bude tím, že teď po neskutečně dlouhé době, jsem vážně, vážně, vážně šťastná. Asi nemám nějakej super důvod, ale zároveň mám spousta takovejch těch malých věcí, co vám prostě vykouzlí úsměv na tváři. Konečně je venku krásně. Šortky, košile, tenisky, miluju to! Miluju sluneční brejle! Miluju sluníčko! Když se vzbudím a svítí sluníčko, tak mám okamžitě skvělou náladu. A to můžu jít i do školy! Taky konečně mám, co dělat a nesedím jenom doma.
A i ve škole je takový volno. Já už mám konec školního roku, ikdyž ještě bude spousta testů. Musím si naplánovat prázdniny. Hrozně se na ně těším!
Těším se teď na hodně věcí. Nevím čím to je. Konečně mě přešel ten pesimismus kvůli věcem, ktereý se staly. Protože mě štvou. Ale snažím se na to nemyslet. přece jen, tím už to nespravím. Ale lepší zítřky volají. Nebo tedy aspoň doufám.

I'm trying to escape

15. května 2014 v 21:20 | Hope
Poslední dobou hodně přemýšlím o změnách a o tom, co je pro mě důležité. A upřímně? Vážně, nevím.
Ale myslím si, že to prostě v určitém věku přejde a já se umoudřím (snad). Někdy o tom přemýšlím, kolik si toho budu pamatovat z toho, co jsem dělala teď za dvacet let. A jestli to vůbec za to zapamatování bude stát. Hlavně přemýšlím o tom, kde budu, jestli budu tam kde chci být. A jestli vlastně vůbec vím, že chci být.Einstein~~
Poslední dobou jsem prostě v takové zahloubané náladě a přemýšlím o všech těhle věcech. Rozhodla jsem se, že potřebuju změnu. Opravdu pořádnou. Jenže v těhle věcech vždycky krachuju a po pár dnech to vzdám. Ale tentokrát už nechci. Už konečně chci dělat to, co chci. Faktem je, že si nejsem vůbec jistá tím, co chci a tím je to.. poněkud matoucí.
Ale myslím, že po mém velmi dlouhém zvážení mi to je jasné. Myslím si, že bych měla přestat lámat věci přes koleno a začít zase psát. Častěji. Taky bych chtěla začít pořádně hrát na housle. A kytaru. A klavír. Poslední dobou jsem to vůbec nedělala a motám se pořád v tom samým už hodně dlouho. A je to tak nějak ve všem. Všechno pořád posouvám na nějakou neurčitou dobu, která mám pocit, že asi nikdy nepřijde. Pravdou je, že si častěji věci spíš rozmyslíme, než že bychom je udělali. A tak s tímhle končím. Začnu zase znova. Od začátku. A začnu s nadšením, to mi věřte!

Nehledejte pointu

6. května 2014 v 21:50 | Hope
Lidi častokrát se motají do věcím, kterým nerozumí a snaží se vždycky vyznít chytře.
Všichni na jednu stranu chtějí zapadnout, ale nadruhou chtějí vybočovat z davu a být výjjimeční. Na tom není nic špatného. Každý se vidí v růžové budoucnosti. Ale to je všeobecně známý fakt.
Když se něco stane, každý se za tím snaží najít "proč se to stalo" a výtváří si domněnky. A když jsem naťukla tohle téma, tak jsem si vzpomněla, že jsem četla kousek knížky Čtyři dohody. Ta knížka je o čtyřech dohodách, které když splníte, tak váš život bude skvělý, výborný, lepší atd....
Dělalo to na mě lepší dojem, než všechny ty knížky, který vám tvrdí, že jen když si něco budete přát tak se to samo od sebe splní (no kéž by to tak fungovalo :D). Ale zpět ke Čtyřem dohodám. Nečetla jsem jí celou, ale první dohoda byla, že člověk by si měl vážit slova. Toho, že může mluvit a říkat svůj názor. (Samozřejmě, že tam bylo i to, že se nemá mluvit sprostě, ale zas tady nechci nějak moralizovat :D) A další byla ta, že lidi si o něčem výtváří domněnky a jsou pak zbytečně zklamaní.
Kolikrát se vám stalo, že jste čekali že někdo něco udělá, protože vás přece zná a ví, že to očekáváte. Tím jste vytvořili domněnku a když jí ten druhý nesplnil, zbytečně jste se zklamali.
Každopádně tu knížku dočtu, bylo to docela zajímavý.
Asi ukončím tenhle článek bez pointy. Ale ostatně on se tak i jmenoval, takže co jste čekali? :D

Welcome to wherever you are

2. května 2014 v 22:04 | Hope
Věříte v něco jako "osud"? Věříte v to, že ať se vám stane cokoliv, tak je to vždycky dobře? Věříte ve vyšší sílu? Zázraky a všechny tyhle věci?
Někde jsem četla, že každý člověk musí v něco věřit, jinak by nemohl existovat.
Samozřejmě, že o tom se dá polemizovat, ale myslím si, že to pravda je. Každý v něco věří. Když už v nikoho jiného, tak aspoň v sebe.
Ale o tom psát nechci (nejsem Oprah Winfrey).
Tenhle článek bych nepsala, kdyby nebylo jedné písničky od Bon Joviho (Welcome to wherever you are - kdyby to někoho zajímalo), kde se zpívá: "vítejte ať jste kdekoliv, došli jste tak daleko, vítej, musíš věřit tomu, že jsi tam kde přesně máš být" Takže Bon Jovi má (jako obvykle) pravdu.
Když jsem jí slyšela poprvé, tak jsem zrovna neměla moc dobrou náladu a necítila "že jsem 📖📚👓💟přesně, tam kde bych měla být", ale faktem je, že tak se cítí asi každý (i ten Bon Jovi). Že ikdyž se někdy snažíme, že to víc nejde, tak se to někdy nepovede. A my lamentujeme a ptáme se "kde je chyba?" ale možná se to tak asi vážně mělo stát. Protože když se ohlídnete zpátky, tak jste vlastně rádi, že jste tam, kde jste teď. Přemýšlím někdy nad tím, jak snadno bych se nikdy nepotkala s lidmi, který denně potkávám. A když se nad tím zamyslíte, tak často ty nejlepší věci se vám stanou neplánovaně. Že jen plácnete nějakou větu a dovede vás to někam, kam byste to vážně nečekali. Neříkám, že nemá cenu si něco naplánovat. Každý potřebuje plán. Nemůžete se jen tak bezcílně potloukat. Faktem je, že je dobré si něco naplánovat, ale být ochotni to opustit to pro něco lepšího. A někdy i ten největší náš sen ukáže jako špatná volba. Nemá cenu snažit se být zažraným optimistou a na všechno odpovídat s úsměvem a do všeho se vrhnout. Špatné věci se dějí. Ale to nevadí. Musíte se vrhat do věcí, kde máte takový ten pocit že"je to, co chcete", nemusíte si tím být jistí na 100%. Prostě jen tak nějak podvědomě tušit, že to je to, co chcete dělat. Samozřejmě, že i tak se to může zvrhnout. Ale možná se to tak má stát. Nemá cenu nad tím moc přemýšlet. Prostě jen to udělat. Vždycky to nějak dopadne. A jak se říká, osud je pro lenochy. A kdo dneka není líný?

If not now, when?

27. dubna 2014 v 21:38 | Hope
Často si představuju svou budoucnost mnohem lepší než je teď (to asi každý). Vidíme se, jak jsme se konec zbavili všech těch zlozvyků a děláme to, co chceme. Že trávíme většinu času myšlenkami v budoucnosti, než teď v přítomnosti. Ale někdy je pak realita snesitelnější, když si uvědomíte, že tohle jeden z těch "špatnějších momentů" a až přejde, že zas přijde něco lepšího.Untitled
Stejně si nemyslím, že je to dobře. Ale je to docela těžký, celý dny dělat něco, co je užitečné. Myslím si, že každý by měl mít nějakou "vypínací a odpočívací činnost" u který může klidně usnout. Problém je, že tuhle činnost dělá většina lidí pořád a nevede to nikam. Asi nejsem moc velký motivátor, nedokážu napsat ty správná slova a ani mě nenapadá dostatečně motivující a revoluční myšlenka, který by mě nakopla to udělat. A tak asi čekám, až mě něco napadne. Protože neexistuje způsob, který by vás naučil se zvednout a udělat to. Je to o vaší vůli, motivaci. A pokud jí nemáte je to na nic. A tak stojí to za to? Chcete aby to všechno konečně dostalo nějaký smysl a chcete udělat něco, díky čemu se pak budete cítit lépe? Nebo budeme dál sedět a čumět na telku?
Je to jen o výběru. Nic jiného v tom není. Žádný návod ani recept nepřijde. Ani nepřijde den, kdy najednou vstanete a budete vaše vysněné já. Nepřijde žádný den, kdy to najednou přijde samo. Ale můžete se o to pokusit teď a teď to změnit. Anebo čekat dál na tu chvíli, která nikdy nepřijde...

What? Tomorrow?

21. dubna 2014 v 8:58 | Hope
Tohle bude asi naječasněji vydaný článek na tomhle blogu. Hádejte proč. Ano, správně dneska jsou Velikonoce. A co se nestalo... Poklidně napůl spím a napůl jsem vzhůru, přemýšlím nad všemimožnými věcmi a najednou zvonek! -.- Už úspěšně asi 8 let předstírám, že tohle dopoledne neexistuju a teď najednou se mi to nějak nepovedlo.
Ale o tom psát nechci. #6
Zítra mám přijmačky na školu, kam se chci dostat. A víte, cítím se divně. Teď si tady skoro týden blaženě čtu, občas se učím a hlavně spím (pokud mě teda nikdo nevzbudí! -.-) a zítra má to má najednou přijít?! Víte, je to zvláštní, když dlouho očekáváte nějakou událost, která je daleko a najednou jste těsně před ní. Je to neskutečně divný. Pamatuju si o loňských prázdninách (poslední dobou jsem nějaká nostalgická, všimli jste si? O.o) mě popadla mánie, že musím najít nějakou tu školu, kam bych se chtěla hlásit. A byla jsem zklamaná. Zpočátku. Žádná škola mi prostě nevyhovala a měla nějaké své ale a pak najednou... Bylo to, jen když jsem otevřela stránku tý školy věděla jsem, že se tam prostě musím hlásit a že to je ona! A věřte nebo ne, je to od nás i kousek, takže jsem se cítila hodně nadšeně. Do té doby, dokud jsem nepřišla na to, že je to jedno z nejtěžších gymnázií a že dostat se tam nebude stejné, tak jako na to gymnáziu, kde jsem teď. Dnes mě čeká poslední den (m)učení.
Takže držte mi zítra palce!

Once upon a time

20. dubna 2014 v 10:55 | Hope
Někdy je zábavný jen tak otevřít starý deník a přečíst si, co jste to třeba před rokem napsali. Vžycky, když je tam napsaná nějaká akce, tak vždycky začnu vzpomínat a přijde mi divný, že se to stalo už před rokem. Na jednu stranu máte pocit jako, že se to stalo včera a zároveń strašně dávno. Enjoy | via Tumblr
Nejzajímavější je číst, tam věci typu "rozepíšu se o tom zítra" a druhý den je vše úplně jinak. Když jste psali ty řádky, nikdo vám neřekl, co se druhý den stane a že o 24 hodin později, váš život bude vypadat úplně jinak.
Někdy bych si to přála vědět aspoň o pár hodin dřív, aych se stihla s některými lidmi rozloučit. Teď tu možnost nemám. Nikdo mi v deset večer nezaklepal na rameno s tím, že mám poslední možnost mluvit s tím člověkem.
Jenže tak už to chodí, na jednu stranu nás to štve, ale nadruhou stranu, tak nějak víme, že je to tak vlastně dobře a s odstupem času si uvědomíme, že se to mělo stát a že je to tak nakonec dobře.
Vždycky jsem říkala, že nemá moc cenu plánovat si budoucnost, protože ta se každou vteřinou mění a nikdo nedokáže předpovědět, co si za pár let umanete. Věci, které teď říkáte, že je neuděláte, se možná někdy stanou vaším každodenním chlebem. A tak nemá cenu se tím zabývat. Stejně to dopadne úplně jinak. A je to vlastně nakonec i dobře.

Pět jazyků, které bych chtěla umět

17. dubna 2014 v 21:37 | Hope
1. Francoužština
Řadím ji na první místo, protože se jí učím, takže jsem tak trochu očekávala, že možná budu umět něco málo říct a ono zatím nic :D Francouzsky bych chtěla umět mluvit, protože se mi to neskutečně líbí a chtěla být žít ve Francii, protože ta země je podle mě naprosto úžasná.

JoliesFantaisies / HolidaysDreams on weheartit ♥ | via Tumblr

Tahle doba

16. dubna 2014 v 18:27 | Hope
Téměř všude teď narážím na kritiku dnešní doby. To je pořád, co děláme špatně, co bylo předtím lepší, jak se chovají dnešní děti, technika a já nevim na co všechno si to všichni stihli nastěžovat.
Jestli očekáváte další takový článek, pak vás musím zklamat, protože nehodlám se přidat k tomu názoru "že je tahle doba strašná."It's fun
Na žádnou dobu nemůžete říct "jo to byla dokonalá éra." Vždycky tam byl nějakej idiot nebo zákon anebo se prostě něco zvrtlo. To se prostě stává a patří to k tomu. Navíc jak by podle vás vypadala dokonalá doba?
Myslíte si, že před padesáti lety bylo všechno růžové?
Ne. Tak začněme třeba tím, že si nedovedu představit, že někdo z vás, když ho bolí zub nebo dostane teplotu, tak píše závěť, protože ne každá doba měla možnost zajít si s každou blbost ZADARMO k doktovi. Bože, lidi ty doktoři tady jsou zadarmo! To také není všude. Všichni mluví o Americe jako o "zemi snů" a všichni se tam chtějí přestěhovat (což já chtěla taky, ale ta země má mnoho nevýhod), ale víte třeba že se tam úplně za všechny doktory platí nehorázný peníze?
A dále. Sice si všichni stěžujeme na školu, ale dovedete si představit, že pracujete někde na poli? Nebo, že nemůžete říct svůj názor protože jste buď : žena, černoch anebo Žid?
Většina lidí ráda cestuje. Myslíte, že by to bylo možné? Nemohli bysme se učit o lidech, kteří byli proti režimu. Dovedete si představit, že jediné co můžete poslouchat je Karel Gott a Hanka Zagorová? Že by vám to doba prostě nedovolila?
Dnešní doba má neskutečně tolik moc výhod. Můžete si vybrat kým budete a nemusíte moc brát ohledy. Můžete si vybrat školu, nikdo vám to nezakazuje. Můžete číst knížky z druhého konce světa. Můžete si vybrat, kam odcestujete. Můžete ochutnat jídlo ze všemožných států-
Vlastně jediné, co vám v dělání všech těch věcí brání jste vy sami. Ne, tahle doba. Tak to na ní nesvádějme.
 
 

Reklama

Toplist od 19.3.2012