Květen 2014

Tomorrow is june!

31. května 2014 v 22:30 | Hope |  Underground
Občas jen tak sedíte a začnete být jen tak zničehonic šťastní.
A občas k tomu máte i důvod.
Mám ráda letní prázdniny. Už chci tu svobodu. Už chci zase mít na dva měsíce klid. A předně chci mít už klid od tý školy, kam teď chodím. Už to chci hodit za hlavu a jít za někam dál.can't wait
Možná snad i radši něco zapomenout. Neříkám, že všechno, ale něco bude lepší nechat za sebou. Zapomenuté.
Tím nemyslím, že by to byly zkažené roky. Ne, bylo to fajn. Bylo to víc než fajn. Ale už prostě chci jít dál. Neříkám, že teď. Ten poslední měsíc chci, do posledního dne. Ale i tak.
Uteklo to tak rychle. To všechno. Přemýšlím nad tím, co se všechno tenhle rok stalo. A hlavně jaktože to tak rychle uteklo?
Myslím, že to je hlavně tím, že jsem před sebou celý rok měla přijmačky, tak jsem nesledovala nějaké prázdniny a pak najednou už byl květen. Bylo to jako procitnutí. Díky bohu, že to je za mnou.
Takže mě čeká nová škola. Noví lidé. Jiné město. Zatím se toho neděsím. Zatím ani nejsem nostalgická vůči tomu, že končí jedna etapa.
Ale hlavně chci prázdniny. A i ten červen.

Abeceda věcí, které mám ráda III.

30. května 2014 v 22:44 | Hope |  Underground
Po dlouhé době, pokračuju v projektu Abeceda věcí, které mám ráda. Asi nemusím obsahovat, co se tu dělá. Tohle je již třetí díl druhý nalezne zde. Tam je odkaz i na úplně první díl, kdyby to někoho vážně zajímalo :D Tak dnes začneme písmenem L.

L - LUXOR
Vím, že se to správně jmenuje NeoLuxor, ale stejně tomu každej říká jenom Luxor. Kdyby někdo nevěděl, je to knihkupectví. Luxor jsem dřívě neměla moc oblíbený, protože tady kde bydlím je Kanzelsberger a nebyla jsem tudíž na Luxor zvyklá. Od té doby, co jsem zvykla chodit do Palladia a na Václavák (kde je asi největší Luxor a asi i knhihkupectví v ČR), tak jsem se tam už poměrně vyznám a je to mé nejoblíbenější knihkupectví.

M - MUSE
Muse jsou anglická kapela. Hrajou docela zajímavý styl. Mám je ráda. Jsou jenom tři členové, což je docela zajímavý. A taky mě nic moc na m nenapadlo (jedině muffin). Ale Muse jsou fajn. A na obrázku je Matthew Bellamy, což je hlavní zpěvák (taky začínající na M!) a je hrozně talentovanej a hezkej (jak můžete vidět na obrázku :D)
123

Tell me why

29. května 2014 v 21:30 | Hope |  Underground
Dělala jsem to často. A dělám to pořád.
Vždycky mám pusu plnou keců, spousta nápadů v hlavě a vždycky z toho nakonec je jedno velké nic. Štve mě to. Občas mě jen tak v tom každodenním stereotypu chytne vztek a ptám se proč to vlastně pořád dělám. Proč jsem pořád někde, kde být chci?
Pořád to odkládám do nějaké té světlé budoucnosti, která stále nepřichází. Pořád jsem plácám, tam kde být nechci.(1) Likes | Tumblr
Pořád sním o lepší budoucnosti. Lepším já. Častokrát už jsem byla tak daleko, že jsem to začla plánovat. To, co bych chtěla být. Co, bych chtěla umět a v čem se zlepšovat. Vždycky jednou za čas, mě chytne nálada, to všechno naplánovat. Začít dělat to, co jsem vždycky chtěla.
Ale pak přijde další ráno a já jsem opět stejná jako předtím. Žádná velká změna. Přitom, když se podívám zpátky, věci jsou jiné. Ale jsou tam kde by měli být?
Vím, že všechno občas až moc rozpitvávám, ale někdy je fajn, jen tak si sednout a přemýšlet o všemožných věcech, které ani možná nejsou důležité.
Někdy si ale nejsem jistá tím, co je pro mě důležité. Možná to vím, ale trochu se děsím pravdy. Děsím se toho, že bych to nemusela zvládnout.
Ale můj plán nebyl napsat tenhle článek nostalgicky a smutně. Chtěla jsem, aby to vyznělo lépe. Ostatně to plánuju udělat s celým svým životem.
Takže to musím změnit. Hned. Teď.

Fantasy

27. května 2014 v 22:19 | Hope |  1 000 věcí, které mám ráda
Už od mala mě spisovatelé a celkově všichni lidé, co vymyšlí nějaké příběhy fascinovali.
Rozhodla jsem se napsat (další) článek o spisovatelích, kteří mě se svojí fantazií a nápady naprosto fascinují.
Tentokrát budu mluvit o spisovatelích, co píšou fantasy. Rozhodně v první řadě bych jmenovala Tolkiena. Bohužel jsem Pána Prstenů nečetla, ale viděla jsem filmy tolikrát, že dokážu být tím Untitledpříběhem natolik uchvácena, že ho tu zmiňuju. Za to, že jsem nečetla Pána Prstenů se poměrně stydím, protože je to klasika a oblíbená knížka spousty lidí a já ji ještě nečetla. Asi zítra začnu :D
Rozhodně bych pak jmenovala Paoliniho, který napsal slavného Eragona. Tuhle ságu jsem četla asi před rokem nebo dvěma a hrozně se mi líbí. Zpočátku mě trochu odradila tloušťka knížek, ale po tom, co jsem se začetla jsem litovala, že nejsou delší. A v neposlední řadě musím jmenovat George Martina, který napsal Hru o trůny, což je taky naprosto skvělý příběh. Trvalo mi dlouho než jsem začetla, ale teď v tuto chvíli mě to naprosto dostává geniálnost té knížky. Jeden dlouhý a složitý příběh vypráví několik postav a to dělá tu knížku nesmírně zajímavou.
Jsem teprve u třetího dílu, ale vážně se mi to hodně líbí.
Dřív mě fascinovali detektivky, teď jsem se nějak dala na fantasy. Jsou to úžasný knížky.
Četli jste něco z toho o čem jsem psala?
Chcete číst?
Máte pro mě nějaký tip?

Let's be honest

26. května 2014 v 20:16 | Hope |  Underground
Ne, jednou jsem tady psala o tom, že věřím v něco jako Osud s velký O a že věci, které se mají stát se prostě stanou. Že ať děláte, co děláte, vždycky dojdete tam, kam jste měli dojít. Vždycky jsem v to věřila a přišlo mi to logický. Ale někdy jsem na pochybách.
Opravdu to funguje? Nemůžete přece spolíhat na to, že když si sednete na zadek, že se vám splní vaše sny, ikdyž se třeba mají stát.Are you?
Tak kde je ta hranice? Kdy se máte snažit dál a kdy máte uznat, že už je to zbytečný, že jste ztracený případ a začít něco nového?
Poslední dobou přemýšlím, do jaké míry jsem zašla. Jestli ještě pořád je čas, začít s tím něco dělat a pokračovat. Má se to vůbec stát? Nejsem si jistá. Poslední dobou si nejsem jistá vůbec ničím. Přepadnou mě jen tak obavy, jestli vážně to, co si přeju je a ono a jestli bych se neměla snažit o něco jiného. Ale o co?
Jsou to jediné věci, co chci, ale co když na to prostě nemám? Co když v něčem vynikám víc? (haha)
Každý je na pochybách. To je logické a přirozené.
Ale stejně.. to šílené "co když". Jednou se z něj blázním. Co když, ikdyž se budu snažit, tak z toho nakonec nic nebude?
Nemůžu se slepě upnout k nějakému cíli a bezcílně se snažit. Ale jak mám poznat, že je to ono? Možná prostě jen zkoušet a zkoušet. A ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadne.

I found myself in wonderland

21. května 2014 v 22:10 | Hope |  Underground
Dneska jsem si asi po dvou letech vzpomněla na písničku, která u mě, když jsem jí předtím poslouchala vzbuzovala pocity svobody, léta, přáleství a všech těhle pozitivních keců :D
Když jsem si na ní vzpomněla docela mě zaskočilo, protože tohle je jedna z těch písniček, co pro vás znamenala hodně a poslouchali jste jí často, ale pak jste najednou úplně přestali a vůbec si na ni nevzpomněli. My edits xo
Asi to bude tím, že teď po neskutečně dlouhé době, jsem vážně, vážně, vážně šťastná. Asi nemám nějakej super důvod, ale zároveň mám spousta takovejch těch malých věcí, co vám prostě vykouzlí úsměv na tváři. Konečně je venku krásně. Šortky, košile, tenisky, miluju to! Miluju sluneční brejle! Miluju sluníčko! Když se vzbudím a svítí sluníčko, tak mám okamžitě skvělou náladu. A to můžu jít i do školy! Taky konečně mám, co dělat a nesedím jenom doma.
A i ve škole je takový volno. Já už mám konec školního roku, ikdyž ještě bude spousta testů. Musím si naplánovat prázdniny. Hrozně se na ně těším!
Těším se teď na hodně věcí. Nevím čím to je. Konečně mě přešel ten pesimismus kvůli věcem, ktereý se staly. Protože mě štvou. Ale snažím se na to nemyslet. přece jen, tím už to nespravím. Ale lepší zítřky volají. Nebo tedy aspoň doufám.

Just turn it off

19. května 2014 v 21:52 | Hope
Nemůžu si pomoct, ale poslední dobou zase hodně naražím na tu myšlenku, že by lidi měli víc žít a míň trávit čas na smartphonech/tapletech/počítačích/další pitomostech. Myslím si, že je blbost to úplně odstranit ze svých životů, protože to má i své praktické využití. Nebudu to vypisovat, každého snad napadnout výhody, proč mít počítač :D
Každopádně když se snažíte využít každou šanci a žít vážně naplno, musíte počítat s tím, že je to vcelku unavující. Že to není, jako sedět celý den u počítače.
Na těhle přístrojích mi přijde nejvíc smutné to, že vy si vlastně připadáte, jak jste ve středu dění, když jste na pěti stránkách zároveň a třeba si i píšete se spoustu lidmi, ale ve skutečnosti jste samy zavření v jedné místnosti.
Já si nedovedu přestavit žít bez počítače, mobilu a MP3. Prostě nedovedu. Ale někdy je super, prostě nechat všechny ty věci doma a jít prostě s někým ven, číst si nebo něco prostě dělat.
Myslím, že už někde v druhém odstavci jsem ztratila nit a už je to jen takové okecávání.
Tohle video jsem poprvé viděla na blogu Lady≈Claire. Myslím, že video stojí za shlédnutí, líbí se mi i to, že je rýmované a má myšlenku.
Já už svou myšlenku dávno někde ztratila, tak snad aspoň video vás poněkud motivuje ;)

Terry Fox

16. května 2014 v 21:25 | Hope |  1 000 věcí, které mám ráda
Dneska jsem se o tomto člověku dočetla v Epoše a přijde mi to jako neskutečně zajímavý a obdivuhodný člověk. A přitom ho asi moc lidí nezná.
Terry Fox byl kanaďan. Už od mala byl velký sportovec, rád soutěžil a nerad prohrávala. V 18ti letech mu diagnostikovali rakovinu kosti. A jediné co šlo udělat pro to, aby vůbec přežil bylo amputovat mu pravou nohu.Working to outrun cancer. Remember Terry Fox and keep running.
Když byl v nemocnici s dalšími lidmi trpící rakovinou, rozhodl se, že se pokusí je nějak zachránit. Že udělá aspoň něco pro boj proti rakovině. V srpnu roku 1979 zkusí zaběžet maraton. Doběhne, ale je poslední. I tak ale sklidí ohromný potlesk. To mu vnukne nápad, že poběží přes celou Kanadu a vytěžené peníze dát na rakovinu. Neodradí ho ani to, že mu lékaři najdou hypertrofii levé komory srdeční (sice jsem si vygooglila co to je, ale moc jsem to nepochopila, tak si když tak najděte samy). Rozhodne se, že poběží maratón (říká se mu Maratón naděje a běžel ho pouze on), ale nikdo nesmí z této akce profitovat k vlastnímu prospěchu. Adidas mu věnuje například běžecké boty.
Vybíhá 12.dubna 1980 a to ještě bez povšimnutí. Začal tím, že ponořil protézu do Atlantického oceánu. Když už doběhl do Ontaria, sledoval ho celý svět.
Po 143 dnech běhu, po 5 373 kilometrech musí běh ukončit. Rakovina mu zasáhne i plíce. Doufal, že nemoc přemůže a svůj maratón doběhne, ale v červnu 1981 dostane zápal plic a zemře.
Tenhle článek je taková směs Epochy a wikipedie, ale Terry mi přijde jako neskutečně inspirativní osobnost, která stojí za všimnutí. Dodnes se běhají maratóny, kde se vybírají peníze pro léčbu rakoviny a nesou název Běh Terryho Foxe.

I'm trying to escape

15. května 2014 v 21:20 | Hope |  Underground
Poslední dobou hodně přemýšlím o změnách a o tom, co je pro mě důležité. A upřímně? Vážně, nevím.
Ale myslím si, že to prostě v určitém věku přejde a já se umoudřím (snad). Někdy o tom přemýšlím, kolik si toho budu pamatovat z toho, co jsem dělala teď za dvacet let. A jestli to vůbec za to zapamatování bude stát. Hlavně přemýšlím o tom, kde budu, jestli budu tam kde chci být. A jestli vlastně vůbec vím, že chci být.Einstein~~
Poslední dobou jsem prostě v takové zahloubané náladě a přemýšlím o všech těhle věcech. Rozhodla jsem se, že potřebuju změnu. Opravdu pořádnou. Jenže v těhle věcech vždycky krachuju a po pár dnech to vzdám. Ale tentokrát už nechci. Už konečně chci dělat to, co chci. Faktem je, že si nejsem vůbec jistá tím, co chci a tím je to.. poněkud matoucí.
Ale myslím, že po mém velmi dlouhém zvážení mi to je jasné. Myslím si, že bych měla přestat lámat věci přes koleno a začít zase psát. Častěji. Taky bych chtěla začít pořádně hrát na housle. A kytaru. A klavír. Poslední dobou jsem to vůbec nedělala a motám se pořád v tom samým už hodně dlouho. A je to tak nějak ve všem. Všechno pořád posouvám na nějakou neurčitou dobu, která mám pocit, že asi nikdy nepřijde. Pravdou je, že si častěji věci spíš rozmyslíme, než že bychom je udělali. A tak s tímhle končím. Začnu zase znova. Od začátku. A začnu s nadšením, to mi věřte!

Moje oblíbené Pomelo

14. května 2014 v 18:58 | Hope |  1 000 věcí, které mám ráda
Už je docela dávno (ale ne tak moc dávno aby to bylo zapomenuto) o mě jedna moje kamarádka (která ode mě má přezdívku Pomelo :D) napsala článek na blog (když tak máte ho tady). Takže odplata právě začíná!Untitled
Problém asi je, že nevím, jestli to bude správná odplata, protože mě nenapadá nic špatného, co bych o ní mohla napsat. Už si nepamatuju, jak jsme se spolu začali bavit, ale myslím si, že za to určitě mohli Beatles. Já tenkrát jako velký neznalec, jsem se stala učněm velkého znalce Beatles, protože je poslouchá už od plenek. A tím to asi začlo. Většinu času se bavíme totiž o kapelách, protože máme spoustu společných oblíbených kapel.
Ale nebavím se jen o kapelách. Vlastně mluvíme úplně o všem. Třeba o Doctorovi Who (jednou jsme na chodník v parku udělali veeelkou TARDIS jenže pak začlo pršet -.- :D), protože je Ela je taky velký fanda Doctora (jakože hodně velký).
Jejím přáním je být nerd, což se jí docela vede, protože je to hodně chytrá (proč se pak teda baví se mnou? :D) a dělá všelijaký olympiády a tyhle věci. (A dává mi opisovat úkoly :D)
Je to chápavý člověk a neodsuzuje vás za to, co si myslíte. Taky je upřímná a směje se mým super jokům (sakra právě mi došlo, že asi tak moc upřímná není :D).
Jednou jsme spali pod širákem u nich na zahradě a taky se mnou byla na moje 15. narozeniny.
Nikdy jsem nebyla moc dobrá v psaní popisů osob, protože nikdy nevím, odkud to vzít a co všechno napsat. Ale asi to prostě shrnu - je to skvělý člověk o kterého nechci přijít, protože je prostě super.
Toplist od 19.3.2012