Říjen 2012

Co budu až budu dospělá?

30. října 2012 v 19:23 | Baush |  MÁ LITERÁRNÍ TVORBA-JÁ PÍŠU =D
Hodně mých kamarádů neví, co chtějí být. Na otázku "co chceš být?" odpovídají pokrčením ramenou a zamyšleným výrazem.
Neví. Vždycky neurčité odpovědi "baví mě to a to, ale..."
Vlastně, vzpomínám si jen na jednu kamarádku, která ví, co bude. A nemění to každých čtrnáct dní.
A tak, když mi někdo položí tuto osudovou otázku, vím, co mám říct.
Možná očekávate, že řeknu spisovatelka, ale poslední dobou tento cíl slábne. Mám pocit, že kolem mě je mnohem, mnohem, mnohem víc talentovanějších lidí a já přece jen... :/
Nevím, jestli bych dokázala napsat celou knihu. Spíš novinářka mi přijde reálnější.
Google-kuvahaun tulos kohteessa http://www.hollywoodmegastore.com/Images/5408_Hollywood_Classic_Gift_Set.jpg
Ale v mém životě jsou i jiné věci, kterých bych se nevzdala a ve kterých bych možná měla i větší šanci k úspěchu.
Hudebnice nebo herečka. Každý mi tvrdí, že umím vystupovat před lidmi, údajně mám i hudební sluch, osmým rokem hraju na housle a několikrát už jsem hrála na pódiu. Tady v této branži vidím svou budoucnost mnohem jasněji než ve psaní.
Ale jak jsem říkala umím vystupovat před lidmi a tak možná budu i řečnit za lidská práva.
A jako poslední sen je být chemik. Chtěla bych být chemik u policie, jak snímá otisky apod.
Ano, jsem náročná, nemám to přesně rozhodnuté, ale aspoň přibližně vím.
Čas ještě mám a kdo ví, třeba se to všechno časem změní...
Vy víte?

Hunger Games

29. října 2012 v 19:08 | Baush
Po hodně dlouhé době, knížka do které jsem se vážně začetla a strašně se mi líbí.
Jak řekla kamarádka konečně něco, kde nejsou nadpřirozené schopnosti nebo upíři.
Nevím, jestli jste to viděli nebo četli a pokud ne, tak doporučuji.
Já nejdřív viděla film a i ten se mi líbil natolik, abych si pučila knížku v knihovně a následně zhltla další dva díly.
Bohužel film je jen jeden, ale plánují se další, což se těším. Myslím, že ve filmu perfektně vystihly postavy a i děj. Film má sice dvě a půl hodiny (knížka asi 300 stránek), takže patří mezi delší filmy, ale pořád se tam něco děje a je to navlas stejný jako ta knížka.
Což je možná dobře, možná špatně.
Mě to nevadilo a jak jsem říkala, je to něco, co mě vážně nadchlo a moc se mi to líbilo.
Collinsovou za ten nápad obdivuju, tohle by mě vážně nikdy nenapadlo.
O čem to je?
Je to o dvanácti krajích, kteří žijou pod nadvládou hlavního města Kapitolu. Kraje jsou chudé, mají nedostatek potravy, pití a oblečení.
Každý rok Kapitol pořádá Hladové hry - zvrácenou reality show, kde z každého kraje je vybrán kluk a holka. Hladové hry skončí, kdy z 24 Splátců (tak se říká účastníkům Hladových her) je 23 mrtvých a zůstane tu jeden vítěz.

Nechci prozrazovat úplně všechno, kdyby si to náhodou někdo chtěl přečíst nebo kouknout na film.
A ještě nakonec tady je soundtrack k Hunger Games:
Viděli jste nebo četli jste to?
Pokud ne, máte v plánu si to přečíst nebo kouknout na filmy?
Líbí se Vám písnička?

Just fine...

25. října 2012 v 21:43 | Baush |  MÁ LITERÁRNÍ TVORBA-JÁ PÍŠU =D
Kolik je věcí nad kterými se ani nepozastavíme a jen si řekneme "že ujdou" a jdeme dál. Dá se s tím žít ne?
Ale úplně uvnitř, hluboko ve Vás přece jen hryže svědomí, že by se s tím dalo něco dělat.
Něco prostě zůstanou jen fajn už navěky věků, ale někdy se s tím dá něco udělat. Častokrát stačí malá drobnost a vše se může změnit.celine en amber
Já nevím, jak vy, ale je spousta věcí, které bych chtěla umět nebo, co bych chtěla udělat.
Nemohu se sebrat a jít všechno udělat, ale jsou věci s kterými mohu začnout.
Pokud se stále vymlouváte na nějaké věci a intuice Vám radí, ať to necháte bejt, nechte to bejt. Řiďte se svými pocity a nenechte se ovlivňovat. A tak odpověd na otázku, co je dobře, že je fajn a co ne, je přece jen trochu složitější.
Je to jen na vás, jestli se rozhodnete z fajn udělat skvělou věc anebo ne.
Užírá Vás to nebo je Vám to absolutně jedno?
Je to jen na Vás a navíc to nespěchá. Přece je to fajn, ale pokud se s tím nespokojíte a chcete mít naprosto úžasný život budu muset z "Just fine" udělat "Something awesome!"

Dream about the future

24. října 2012 v 19:38 | Baush |  MÁ LITERÁRNÍ TVORBA-JÁ PÍŠU =D
Jaká bych chtěla být? Jaká budu?
Existuje snad den, kdybychom jsme se sami sebe nezptali na otázku týkající se naší budoucnosti?
Ať už se to týká toho, co si dáme zítra k obědu anebo co bychom si přáli dělat za práci.
Jaký bychom chtěli být. S kým bychom chtěli být.
Podstatné je, že nic nevíme a nic nevidíme.
Kdybychom to věděli, ztratilo by smysl být tu. Tak to právě má být. Někdy prostě několik let se o něco snažíte a pak se stane nečekaná shoda okolností a vy jste, tam kde jste chtěli být.
Každému je dopřáno, aby byl takový jaký chce být.
A pokud se žádná změna neděje, patrně není připravený.
Nebo dělá něco, co mu v tom brání. Někdy si věci přejeme, ale přitom je nechcete.
Znám ten pocit a je...zvláštní... Protože s jistotou se to nedá určit.
Hranice mezi ano a ne je vždy velmi tenká a někdy je člověk na rozhraní a kouká kudy se má vydat.
Jak se tedy správně vydat do budoucnosti? Na to přesná odpověd není. Prostě jen běžte, kam vás osud zanese a pokud se naskytne sebemenší příležitost je to znamení, že jdete správně a jednoho dne dojdete do cíle...

Everyone is different

23. října 2012 v 20:26 | Baush |  MÁ LITERÁRNÍ TVORBA-JÁ PÍŠU =D
Každý člověk je jiný než ti další. Pro každého je střed vesmíru on sám. Jeho tužby, jeho plány a jeho sny.
Každá sebemenší větička by vás mohla vystihnout. O někom stačí říct pouhé slovo a hned ho to perefktně popisuje.
Lidi jsou jiní a zvláštní. Někdo žije jen tak, pro nic za nic. Sbalit pár kluků, culit se na fotkách, tak proč ne...
Někdy když mám náladu, chodím a koukám po lidech, jaké mohou být asi jejich sny. Co si přejí? Po čem touží?
Když jsem přečetla knížku Řeč těla (moc dobrá knížka), když jsem jela metrem/vlakem/autobusem pozorovala jsem lidi. Nebo jednou jsme jeli z dovolené a v nějakém cizím městě chodilo spoustu lidí.

To jsem zase přemýšlela o lidských úsměvech. Někdo dokáže překonat své starosti a strasti, vezme si na sebe pestré barvy a usmívá se a někdo jen tak zamračeně spěchá (většina a všude).
Baví mě pozorovat a přemýšlet o lidech. Možná je to divné, možná to dělá každý...
Vždycky se ale jen ujišťuji v tom, že každý jsme jiní.
Ale je přece jen krásné, najít někoho, kdo s Vámi souhlasí a je ochoten s Vámi být i protože nebo i přesto jací jste doopravdy...

Tyhle lidi prostě obdivuju

22. října 2012 v 19:27 | Baush
S písničkou vás snad nemusím seznamovat.
Lidi, kteří umí takhle dobře hrát ty já strašně obdivuju. Muzikanti, spisovatelé a doktoři to jsou tři povolání, které nejvíc obdivuju. Naši by se i jiné, ale tyhle jsou hlavní. Ale to odbočuju.
Přijde mi úžasný, že to někdo umí takhle oposlouchat a pak zahrát. Jednou za čas, vždycky prohledávám youtube a našla jsem třeba týpka s hustejma brejlema, jak hraje I Gotta Feeling na housle.
A vždycky jen zírám s otevřenou pusou (metaforicky řečeno :D ) a říkám si, že je to naprosto dokonalý a skvělý.
Mě se rozhodně líbí a co Vám?
Líbilo se Vám Žijeme len raz na klavír?
Obdivujete tyhle lidi?

A little of free

19. října 2012 v 20:44 | Baush
Dneska jsem si vzpomněla na takovou krásnou vzpomínku z prázdnin.
Bylo to tak po půlce srpna kolem osmé večer.
Já jsem šla ven se psem u babičkyy a rozhodla jsem se, že půjdu trochu dál. Šli jsme až k nejbližšímu rybníku, slunce zapadalo. Naproti nám byl camp, všichni bláznili, pár lidí bylo ve vodě...
Byla to taková ta bezchybná chvíle, kdy vám nic nechybí a přijde vám vše krásné.
Tak jsem tam stála, doslova koukala na volnost a svobodu.
IMG_3810 | Flickr - Fotosharing!
A přesně v tu chvíli, když slunce už zapadalo, jsem si řekla, že i když bude školní rok, tak si ho užiju. Přece jen už byl konec srpna a já se těšila na spolužáky.
Už tenkrát jsem se těšila až někdy během školního roku prostě sednu na autobus a pojedu k babičce.
Zatím se nikam nechystám. Ale nevím, jestli jsem úplně dodržela to, co jsem slíbila.
A já na sobě cítím ten školní stres. Vím, že jsem "asi" byla (jsem) naivní, ale uznejte, že představa toho krásného volna po celý rok zní moc lákavě.
Že není tak lehké rozloučit se s prázdninovou písničkou, se vstáváním v devět a s tím, že jediná vaše starost je najíst se a večer jít spát?
Ale nadruhou stranu zítra je víkend. A to je přece taky trochu volna ne? :)
Nice weekend guys!

Forrest Gump

17. října 2012 v 20:16 | Baush
Myslím si, že tenhle film zná téměř každý.
Pokud jste to ovšem neviděli, je nejvyšší čas podívat se.
Film je /překvapivě/ americkej, ale není typický.
Kdo je Forrest Gump?
Je trochu hloupý ze začátku film kluk a na konci pak už dospělý člověk. Je trochu naivní, nejradši ve svém životě má rád jeho mámu a jeho kamarádku Jenny a kamaráda z vojny Bubu.
Jeho matka má ohromný barák, kde s Forrestem bydlí a proto u nich bydlí různí lidé, co cestují po Americe. Jednou je u nich, tenkrát ještě neznámý Elvis Presley, kterého tam Forrest "naučí" tancovat jeho budoucí tanečky.
Forrest chodí do normální školy, ale má jen jednu kamarádku - Jenny. Do té se zamiluje, chodí spolu na střední a pak Forrest jde na vojnu, kde si najde kamaráda Bubu. Buba je černoch, který mluví pouze o krevetách a s Forrestem se domluví, že po válce budou lovit krevety.
Buba ovšem ve válce s Vietnanem zemře a Forrest vyvázne s pouze postřeleným pozadím.
Poté se z něj stává šampion v ping-pongu a párkrát se potká s Jenny, která se dala na hippie cestu, ale pak jí dlouhon nevidí.
Celý tento příběh vypráví Forrest na autobusové zástavce čekající na autobus k Jenny. Nějaká paní mu poradí, že k Jenny je to pár bloků...
Když tam dojde a setká se s Jenny dozví se, že má syna a že ten syn se jmenuje Forrest a je to jeho syn.
Jenny s Forrestem se vezmou, ovšem není všem dnům konec a Jenny chytne nebezpečnou nemoc...

Pokud nemáte co říct, tak mlčte

15. října 2012 v 19:06 | Baush |  MÁ LITERÁRNÍ TVORBA-JÁ PÍŠU =D
Existjují lidé, kteří na sebe často upozorňují a mluví k něčemu čemu ani trochu nerozumí.
Nemohu je plně odsuzovat, protože si nejsem úplně jistá jestli i já tohle někdy nedělám, ale uznávám, že to drásá nervy.
Jedna situace může vzniknout, když se někdo o něčem baví, vy absolutně nevíte o čem mluví, ale tak něco řeknete "aby se neřeklo". To není až tak trapný, protože když řeknete něco normálního, co jste mohli pochopit v kontextu není to poznat.
K této úvaze mě inspiroval článek Infinity. Tumblr
Když si někdo založí blog, pak by to neměl dělat jen z toho důvodu aby měl blog, ale z nějakého rozumného účelu. Říct něco světu, naučit se psát, zveřejňovat svoje fotky a obrázky, psát deníček...
Nechci jmenovat blog, který mi přijde absolutně zbytečný a že autorka jenom píše kecy, co přečetla v Bravíčku (nikdo ze spřátelených blogů :D ).
To mi přijde zbytečné. To je plýtvání adresy a času někoho, kdo tam jde.
Jak často se vám stane, že narazíte na blog, kde se aspoň někdo o něco snaží?
Narazila jsem i blog, kde si holka fotila naraženej loket nebo na barbínovský blog se samým MucQ.
Já si blog založila s prostého důvodu. Blog jsem měla už někdy předtím, ale nestálo to za moc.
Ale jednou jsem měla, tak šťastnej den, že jsem to chtěla říct někomu. Ale komu?
A tak jsem si udělala blog a věřím v to, že dokud bude tento blog existovat budu navždy happy ;D

Smile or not?

11. října 2012 v 19:33 | Baush$ |  MÁ LITERÁRNÍ TVORBA-JÁ PÍŠU =D
Myslete pozitivně, nebuďte negativní a podráždění, budťe pořád šťastní...
Víte, ono myslet jen pozitivně fakt nejde. Házet se vším, co není pozitivní, nestresovat se. To všechno je moc krásné, ale jak to chcete uskutečnit? Nikdy se nemračit? Nikdy nebrečet? To jde?
Člověk by se měl chovat, tak jak potřebuje a ne, tak jak si myslí většina společnosti. Všichni začali žrát tento nový životní slibující vše dobré.Fanpop - lovinunicorn's Photo
Já nejsem pesimista, ale ani optimista. Někdy jsem to a jindy zase ono.
A vždyť na tom ani nezáleží.
Poslední dobou mám i strach, říct něco, co by nebylo pozitivní. Ale asi s tím končím. Když mi není do smíchu, tak proč bych se měla usmívat?
Samozřejmě s úsměvem jde všechno líp, některé ty "deprese" jsou zbytečné, ale některé ne.
Nejsem zastánce toho, že se člověk má pořád křenit.
Měl by si rozmyslet, jestli stojí za to se trápit. Pokud si myslí, že ne, tak nahodí úsměv a je vše v pořádku.
Ale něco chvilku bolí. Nad něčím nejde jen tak mávnout rukou, chce to čas.
A jednoho krásného dne vysvytne sluníčko a váš úsměv nebude nucený.
Toplist od 19.3.2012