Jsem tady

13. února 2015 v 23:28 | Hope
I promised that I will came back. So here I am.
Po dlouhé době jsem dostala chuť podívat se, jak to vypadá na mém milovaném starém blogu.
A mám z toho rozporuplné pocity.
Už mám dávno jiný blog a myslela jsem, že jsem s tím takhle šťastná. Ale teď vůbec nevím. Nevím, jestli to je třeba tím, že tenhle blog jsem měla mnohem dýl, ale když čtu články na tomhle blogu jsou takové upřímné, od srdce, skoro jako do deníku.
Možná to souvisí s tím, že tenhle blog neznalo tolik lidí z mého okolí a byla jsem mladší. Takže bych nikdy neřekla, že jsem někdy budu psát. Jen.. změnilo se toho hrozně moc. A tak co zvážit návrat k něčemu starému?
 

Díky všem

7. července 2014 v 23:22 | Hope
Za prvé, chtěla bych vám všem poděkovat. Nevím, čím to je a čím jsem si to zasloužila, ale na to jak jsem neskutečně líná a chodím sem, kdy se mi zachce si vážně cením toho, že můj blog navštěvují lidé, co vážně čtou moje články a komentují je.
Další věc tohle není konec. Nemám v plánu přestat sem psát na to mi ten blog až moc přirostl k srdci, ale dostala jsem nápad úplně jiný a nový, že ho prostě musím vyzkoušet. Je možný, že to vzdám a vrátím se sem nebo taky ne. Možná budu stíhat obojí. Vážně nevím. Ale nemám v plánu to tady skončit. Rozhodně ne. Jediná věc, kterou tu nemám ráda je název blogu. Jako když mi bylo 11, tak jo byl to fakt moc hezký nápad, jako jo skvělá myšlenka, ale teď no nevím. Je to poněkud.. no nevím.
Začínám s novým blogem. Kde budu psát anglicky. Takže bych vám byla neskutečně vděčná, kdybyste tam zavítali. Budu ráda, když stále zůstaneme v kontaktu a samozřejmě budu dál chodit na vaše blogy. Takže adresa je zde. Opravdu by mi pomohl i někdo, kdo umí anglicky a mohl by mi poradit. Prostě bych vám byla vděčná. Takže děkuju. Předem. :D

Good things take time

1. července 2014 v 22:22 | Hope |  Underground
Je hodně způsobů, jak vyprávět životní příběhy. Můžete to všechno pojmout, jakože jste měli vážně smůlu a že zrovna na vás si vesmír zasedl a vy za to vlastně vůbec nemůžete.
Můžete se dál schovávat za něčím, čemu naivně říkáte pravda.
Faktem ale je, že žádný vesmír si na vás rozhodně nezasednul, protože prostě přiznejme si, jsme jen jeden malinký kousíček z toho velkého kolosu, takže vesmír k vám nějakou velkou pozornost Quotesnevěnuje. Nemá důvod.
Pokud neděláte něco, co je vážně důležité nebo co je dobré. Většina lidí nedělá prostě nic. Neříkám, že já zrovna patřím k těm pár šťastlivcům, kteří vážně něco dělají.
Taky jsem ovce. Ale nemusím být. Ani vy ne. Protože prostě existuje tolik skvělých věcí, které se dají dělat. A jsou to i ty věci, které vy chcete dělat.
Nemusíme se stále vymlouvat. Schválně, zkuste jednu věc. Představte si něco, co vážně chcete udělat. Něco čeho chcete dosáhnout. A teď přemýšlejte nad tím, co vám brání v tom, abyste toho docílili. Většinou totiž dojdete k tomu, že jediné, co vám v tom brání jste prostě vy samy (s vaší kamarádkou leností). Nic nejde hned, všechno potřebuje svůj čas, ale většině věcem ani ten čas nevěnujeme.
A tak pokud vážně máte čas, tak tomu věnujte pozornost, protože se to prostě vyplatí.
 


Freedom

26. června 2014 v 20:46 | Hope
I. Can't. Wait.
Je to zítra! Jupí jé! Muhaha! Jo! Konečně! Třikrát sláva! Hurá! Dobře, nenapadají mě žádné inteligentní výrazy, ale mám dobrou náladu a jsem z toho všeho nadšená. Zítra jdu naposledy do budovy, kam jsem chodila 9 let (pět let na základku a čtyři na gympl o patro výš) a teď prostě zmizím a už ty lidi v životě neuvidím (eh, teda pravidelně se s nimi budu stýkat xD).
Nevím moc, co psát, ale chci napsat nějaký ten článek. Tak nějak svým způsobem poslední, protože zítra začíná úplně jiná éra. Začíná něco úplně novýho a konečně skončí ta otrava. Prostě SVOBODA. Chci dělat tolik věcí! Tolik věcí začít! A teď už začnu. Protože mě nezajímá, co si myslí tyhle lidi. Už je prostě neuvidím. Aspoň doufám. Některý bych chtěla vídat, ale těch je pár. Konečně začnu zase od začátku. A potřebuju odpočinek. Svobodu. Prázdniny.
Těšíte se? :D

Infinity

23. června 2014 v 22:00 | Hope |  Underground
Spousta lidí potřebuje slyšet "navěky" (nebo spíš "forever" to zní líp). Spousta lidí vyžaduje sliby, ale přitom na co vám to je? Na co vám je, že vám někdo řekne, že s vámi bude navždy? Říct to, je snadné, přece jen horší je něco vážně udělat.
Ale proč po někom požadovat věčnost, když jí samy nemáme? Stejně jednoho dne všechno skončí, jen tak uprostřed toho všeho bez varování.Our infinity
Nepotřebujete přece věčnost, když máte dnešek. Nikdy nic nebude věčné a stále stejné. Vše se mění, takže je vlastně proti přírodě aby něco bylo na věčnost. Jednou to prostě všechno skončí.
Není jednodušší po někom požadovat dnešek? Přece jen žádný zítřek být nemusí. Je to děsivé si to připustit, ale když se nad tím zamyslíte, určitě vás napadne spousta věcí, co se může stát do 24 hodin. S velkou pravděpodobností tady stále za 24 hodin sedět budete, ale někdy přijde poslední den. A nepřijde s tím, že je poslední. Prostě to bude jen další den. S tím rozdílem, že už žádný další pak nebude.
A tak nechtějte věčnost. Na co vám je, ikdyž vám ji někdo slíbí může se otočit a najednou ho srazí auto. Proč požadovat něco, co za to ani nestojí? Jistě, uklidní to, zní to hezky, ale jsou to jen prázdná slova.
Žijte dneškem. A ne nějakou věčností.

Night

18. června 2014 v 22:33 | Hope |  Underground
Nevím, kdo kdy přišel s tím, že když chodíte spát dřív bude pro vás lepší a že se budete "cítit lépe". Asi takhle. Kdybych druhý den se nemusela trmácet někam, kam nechci a kde mě to naprosto nezajímá, tak bych si mohla vesele chodit spát (p)o půlnoci a psát.
Já nevím, jestli vy jste si toho všimli, ale vždycky když přijde noc (a obzvlášť když chcete jít spát), tak máte najednou hlavu plnou nápadu.A.S.A
Pamatuju jednou mi námět na povídku vnuknulo to, že někdo venku nastartoval auto.
Kdybych to slyšela v poledne, tak bych si toho pravděpodobně nijak nevšímala a ještě s větší pravděpodobností by mi hrálo nějaký CD, takže bych to neslyšela.
Ale najednou když je tma, tak všechno dostane jiný a zajímavější nádech. Jako malá jsem se tmy bála. Nevím, proč. Častokrát, když je noc vzpomenu si na citát od Stephena Kinga "We stopped checking for monsters under our bed when we realized they were inside us"
V noci najednou každý stín dostává příběh a fantazie funguje ještě víc, protože jí tolik nepotlačuje realita. Nebo nevím, prostě nejlíp se o všech těhle příbězích přemýslí ve tmě. Spousta věcí se dělá dobře ve tmě. Třeba si lehnout na zem a mít na uších sluchátka. Najednou si to mnohem víc vychutnáváte. Anebo když čtete knížku a najednou zjistíte, že je půlnoc.
Opět se dostávám k tomu, že nevím proč chodím do školy. Radši bych četla Hru o trůny. Nebo poslouchala Linkin Park. Prostě něco.
Omlouvám se, že ten článek je jaksi taksi o ničem, ale no nevím, chtěla jsem to napsat, tak z toho něco vzniklo :D

Festival

15. června 2014 v 22:19 | Hope |  1 000 věcí, které mám ráda
Tak, ta velká chvíle přišla. Konečně jsem se dostala na festival.
Byla jsem z toho nervózní a zároveň hrozně natěšená a nedočkavá.
Bylo ideální počasí. Okolo pětadvaceti stupňů, polojasno - ideální pro mojí oblíbenou džínovou bundu a ještě jsem si jako velký rebel vzala klobouk :DMandrage
Nejdřív jsme čekaly na No Name, takže jsme seděly v trávě, jedly Oreo a hrály imaginární šachy :D (nějak jsme si ten část zkrátit musely). No Name byli dobrý, ale neznaly jsme od nich moc písniček, takže když zrovna hrála některá, kterou jsme znaly jsme tam vždycky začly nadšeně ječet "jo tu vlastně znám!" :D
Potom jsme se začly cpát dopředu, protože všichni odcházeli (na tom pódiu byla hodina pauza pro přípravu další kapely, což byli Mandrage!). Na ně jsme tam vlastně šly, protože no přiznejme si Mandrage jsou prostě hrozně skvělí a boží! Takže jsme se tam prorvaly dopředu a seděly na zemi, což bylo docela hustý. Sedět tam v davu cizích lidí na zemi v půl desátý.
Ale to čekání se vyplatilo, protože Mandrage byli opět skvělí a nezklamali! Mám je hrozně ráda!
Takže jsme s kamarádkou byly vepředu, kde jsme zpívaly a skákaly a bylo to naprosto skvělý. Ještě teď když si na to vzpomenu, tak se mě zmocní euforie.
Bylo to.. dochází mi slova. Prostě se mi tam hrozně líbilo! :D
Byli jste někdy na nějakým festivalu?
Vaše zážitky?

Be a good philosopher

11. června 2014 v 21:43 | Hope |  Underground
Abyste byli dobrým filozofem, musíte se umět divit.
Hned nazačátku přiznám, že tuhle větu mám z knížky Sofiin svět, kterou právě čtu. Je to knížka o filozofii a tahle věta mi přišla zajímavá, protože mě nikdy nenapadlo, že by někdo mohl žít a přitom se nedivit životem a tím vším okolo.
Podle téhle definice bych byla naprosto dokonalý filozof, protože se zabývám věcmi, kterýma se asi někdo hned tak nezabývá. Přijde mi, že lidi často řeší, tak neskutečně přízemní věci, že nevím, jak je to může bavit.This is not a pipe.
Zas nadruhou stranu chápu, že to o čem se bavím já může někomu taky připadat divný, takže radši mlčím :D
Ovšem myslím, že schopnost umět se stále divit a nechat se překvapovat je podle mě důležitá. Setkala jsem se s lidmi, který prohlásili "zkusil jsem všechno" nevím, co to "všechno" podle nich obsahovalo. Všechny díly Ulice nebo co?
Nemůžete vyzkoušet všechno. A rozhodně když tohle tvrdíte, tak jste všechno nezkusili. Život je o nových možnostech a přemýšlení nad nimi. Ne, všechno opakovat stále znova a dokola. Můžete najít nějaký nový a lepší způsob. Nemůžete zažít všechno. To prostě nejde. Ale můžete zkoušet stále nové možnosti.
Podívat se na ty staré věci jiným pohledem a připomenout, že svět je neskutečně zvláštní a prapodivný a že je tu spousta zvláštních věcí nad kterými se můžeme divit, ale my je jen přecházíme a nevnímáme.
Jste na ně zvyklí, ale podívali jste se v noci jen tak na oblohu? Nebo vyšli jste někdy jen tak do deště? Připomenout si jaký to je pocit?
Existuje spousta věcí nad kterými můžeme filozofovat a přemýšlet. Znovu a znovu, a pořád nás mohou napadat nové a nové věci a další otázky. Ovšem místo okolo nich procházíme s nepřítomnýma výrazama a myšlenkama u věcí, které nás vlastně ani tolik nezajímají...
Jste dobrý filozof?

There's no mistakes

9. června 2014 v 22:21 | Hope |  Underground
"Neexistujou žádné chyby. Nejhorší, co se může stát je to, že to nezkusíš."
V tu chvíli jsem ztuhla. Vzhledem k tomu, že jsem zrovna procházela okolo televize nenapadlo mě, že bych mohla uslyšet něco jiného než "100 tabletů týdně, rozdáváme rozdáváme 100 tabletů týdně." Ale zpět k té věte.
Byla sice z filmu, který nevypadal lákavě a měl divnej název, ale tahle věta mě dost překvapila a zarazila zároveň.!
Poslední dobou nad tím často přemýšlím. Že hodněkrát věci neděláme, prostě jen tak. Chtěli jsme je udělat, ale pak v nás začne hlodat hlas, který nás přesvědčuje, že je to špatně. A co si o nás pomyslí ostatní? Ani si to většinou neuvědomujeme, prostě jen něco děláme automaticky, ikdybychom to mohli dělat jinak. A ikdyby zde existovaly nějaké chyby, není prostě lepší nechat je v minulosti? Nechat je tam, ať si vesele hnijí dál a my už prostě budeme si dokonce života pamatovat, že nic takovýho dělat nemáme?
A pro každou změnu hledáme výmluvy. Někdy je to prostě tím, že se nám nelíbí počasí, někdy zas se vzbudíme se špatnou náladu anebo prostě "cítíte v kostech, že dneska není ten správný den na změnu."
Ale znám ten pocit. Znám ho moc dobře a nechci ho znát. Nechci už dál dělat věci podle toho aby se to lidem líbilo. Chci začít dělat věci, tak jak jsem vždycky chtěla.
Je to náročné. Někdy si říkám, že mé velkolepé si protiřečí s mojí lenností. Ale někdy, ve chvílích jako je tato, si slibuju že to změním. A jednou to udělám.

Jo, klišé!

8. června 2014 v 22:46 | Hope |  Underground
Někdy přemýšlím o lidských vztazích. Mám pocit, že je to jedna z nejdebatovanějších věcí vůbec. Pro všechny je hrozně důležitý jestli někoho máte nebo ne. I vaše babičky téměř vždycky, když přijedete se ptají "tak co chlapci?" Sice jsem se kdysi zapřísahla, že nebudu psát klišé typu mezilidské vztahy, ale sliby jsou od toho aby se porušovaly.
Nemám v plánu tady psát nějaké vylívání srdce. Nevím, co mají všichni za problém být samy. Všichni si pořád někoho hledají a ať už někoho mají nebo nemají řeši jenom to. Dokola a dokola. Čeho se tak bojí, když budou rozebírat sebe e? Bojí se toho, že když budou samy, tak budou zapomenuti? Nebo zkrátka neumí využívat svůj čas, tak jak chtějí oni? Potřebují k dobře strávenému času někoho?
Já neříkám, že je špatné někoho mít. Samozřejmě, že je skvělý když najdete někoho přibližně stejně božího jako jste vy, ať už je vztah mezi vámi jakkýkoliv.
Ale znamená snad, že když travíte sobotu samy, že jste najednou horším člověkem? Vážně je nutný, každý pátek do večera někde "pařit"? Je skvělé být s lidmi. Spousta lidí, co mě zná kdyby si přečetli tenhle článek tak by ani neřekli že je ode mě. Jsem poměrně společenský a otevřený člověk. Potřebuju okolo sebe společnost, ale dokážu být sama.
Myslím, že každý by měl trávit čas někdy sám.
Proč se někdy nezavřít před světem a číst si nebo prostě cokoliv dělat. Proč se cítit opuštěni? Vždyť nejste sami. Okolo vás je spousta lidí. Spousta lidí potkáte. Ale nemusíte ty skvělé lidi vyhledávat pořád. Nechte je někdy, ať si vás najdou sami.

Kapitán

4. června 2014 v 19:43 | Hope |  Stories
Nedávno jsem brouzdala v mém počítači a najednou, co to vidím, složka Psaní. Našla jsem spoustu příběhů, který jsem úplně zapomněla, že jsem je napsala a některý jsem četla s tím, že jsem vůbec netušila, jak to vlastně pokračuje. Každopádně mě napadlo, přidat sem mojí povídku. Je to moje starší povídka, ale je krátká, takže jako pokusný králík se hodí. Je z období, kdy jsem byla zažraná do Titanicu. Do komentářů pak napište, jestli budete stát o další povídky či o pokračování.

Red or blue?

3. června 2014 v 18:48 | Hope |  Underground
Nevím, kolik lidí z vás zde viděli Matrix, ale nakonec to ani vlastně nebude tak důležité. Tentokrát budu psát o tom, že v Matrixu je jedna scéna, kdy Neovi (hlavní postavě) jsou nabízeny dvě pilulky. Červená a modrá.
Když spolknete modrou pilulku můžete dál žít svůj život, tak jak je. Budete dál věřit tomu čemu věříte a budete dál žít, tak jak jste žili doposud. Pokud spolknete červenou pilulku, dozvíte se pravdu. Untitled
Můžete se dozěvdět, že žijete v iluzi, můžete se dozvědět spoustu věcí, kterým jste věřili, ale právě jste zjistili, že to není pravda. Váš život je iluze nebo, že váš život je naplánovaný nějakými geniálními bytostmi ve vesmíru. Protože tohle všechno může být pravda a vy to nemusíte vědět. (Samozřejmě tímhle, už jsem trochu opustila Matrix, tam to takhle nezkoumají).
A tak se ptám? Co byste vybrali?
Víte, mě osobně už několikrát napadlo "co když je můj život a třeba i všech ostatních velká fikce?"
Napadlo mě spoustu věcí. Od toho, že jsem adoptovaná až k tomu, že je nějakej týpek nám vidí do hlavy a řídí nás jako loutky a jsme pro něj jenom další projekt. Neříkám, že si to myslím, jen jsem už takhle několikrát přemýšlela.
Takže já bych možná sáhla po té červené. Ikdyž za jakou cenu?
Ale nejlepší odpověď by rozhodně byla "fialová by nebyla?"
Co byste vybrali vy?

Tomorrow is june!

31. května 2014 v 22:30 | Hope |  Underground
Občas jen tak sedíte a začnete být jen tak zničehonic šťastní.
A občas k tomu máte i důvod.
Mám ráda letní prázdniny. Už chci tu svobodu. Už chci zase mít na dva měsíce klid. A předně chci mít už klid od tý školy, kam teď chodím. Už to chci hodit za hlavu a jít za někam dál.can't wait
Možná snad i radši něco zapomenout. Neříkám, že všechno, ale něco bude lepší nechat za sebou. Zapomenuté.
Tím nemyslím, že by to byly zkažené roky. Ne, bylo to fajn. Bylo to víc než fajn. Ale už prostě chci jít dál. Neříkám, že teď. Ten poslední měsíc chci, do posledního dne. Ale i tak.
Uteklo to tak rychle. To všechno. Přemýšlím nad tím, co se všechno tenhle rok stalo. A hlavně jaktože to tak rychle uteklo?
Myslím, že to je hlavně tím, že jsem před sebou celý rok měla přijmačky, tak jsem nesledovala nějaké prázdniny a pak najednou už byl květen. Bylo to jako procitnutí. Díky bohu, že to je za mnou.
Takže mě čeká nová škola. Noví lidé. Jiné město. Zatím se toho neděsím. Zatím ani nejsem nostalgická vůči tomu, že končí jedna etapa.
Ale hlavně chci prázdniny. A i ten červen.

Abeceda věcí, které mám ráda III.

30. května 2014 v 22:44 | Hope |  Underground
Po dlouhé době, pokračuju v projektu Abeceda věcí, které mám ráda. Asi nemusím obsahovat, co se tu dělá. Tohle je již třetí díl druhý nalezne zde. Tam je odkaz i na úplně první díl, kdyby to někoho vážně zajímalo :D Tak dnes začneme písmenem L.

L - LUXOR
Vím, že se to správně jmenuje NeoLuxor, ale stejně tomu každej říká jenom Luxor. Kdyby někdo nevěděl, je to knihkupectví. Luxor jsem dřívě neměla moc oblíbený, protože tady kde bydlím je Kanzelsberger a nebyla jsem tudíž na Luxor zvyklá. Od té doby, co jsem zvykla chodit do Palladia a na Václavák (kde je asi největší Luxor a asi i knhihkupectví v ČR), tak jsem se tam už poměrně vyznám a je to mé nejoblíbenější knihkupectví.

M - MUSE
Muse jsou anglická kapela. Hrajou docela zajímavý styl. Mám je ráda. Jsou jenom tři členové, což je docela zajímavý. A taky mě nic moc na m nenapadlo (jedině muffin). Ale Muse jsou fajn. A na obrázku je Matthew Bellamy, což je hlavní zpěvák (taky začínající na M!) a je hrozně talentovanej a hezkej (jak můžete vidět na obrázku :D)
123

Tell me why

29. května 2014 v 21:30 | Hope |  Underground
Dělala jsem to často. A dělám to pořád.
Vždycky mám pusu plnou keců, spousta nápadů v hlavě a vždycky z toho nakonec je jedno velké nic. Štve mě to. Občas mě jen tak v tom každodenním stereotypu chytne vztek a ptám se proč to vlastně pořád dělám. Proč jsem pořád někde, kde být chci?
Pořád to odkládám do nějaké té světlé budoucnosti, která stále nepřichází. Pořád jsem plácám, tam kde být nechci.(1) Likes | Tumblr
Pořád sním o lepší budoucnosti. Lepším já. Častokrát už jsem byla tak daleko, že jsem to začla plánovat. To, co bych chtěla být. Co, bych chtěla umět a v čem se zlepšovat. Vždycky jednou za čas, mě chytne nálada, to všechno naplánovat. Začít dělat to, co jsem vždycky chtěla.
Ale pak přijde další ráno a já jsem opět stejná jako předtím. Žádná velká změna. Přitom, když se podívám zpátky, věci jsou jiné. Ale jsou tam kde by měli být?
Vím, že všechno občas až moc rozpitvávám, ale někdy je fajn, jen tak si sednout a přemýšlet o všemožných věcech, které ani možná nejsou důležité.
Někdy si ale nejsem jistá tím, co je pro mě důležité. Možná to vím, ale trochu se děsím pravdy. Děsím se toho, že bych to nemusela zvládnout.
Ale můj plán nebyl napsat tenhle článek nostalgicky a smutně. Chtěla jsem, aby to vyznělo lépe. Ostatně to plánuju udělat s celým svým životem.
Takže to musím změnit. Hned. Teď.

Fantasy

27. května 2014 v 22:19 | Hope |  1 000 věcí, které mám ráda
Už od mala mě spisovatelé a celkově všichni lidé, co vymyšlí nějaké příběhy fascinovali.
Rozhodla jsem se napsat (další) článek o spisovatelích, kteří mě se svojí fantazií a nápady naprosto fascinují.
Tentokrát budu mluvit o spisovatelích, co píšou fantasy. Rozhodně v první řadě bych jmenovala Tolkiena. Bohužel jsem Pána Prstenů nečetla, ale viděla jsem filmy tolikrát, že dokážu být tím Untitledpříběhem natolik uchvácena, že ho tu zmiňuju. Za to, že jsem nečetla Pána Prstenů se poměrně stydím, protože je to klasika a oblíbená knížka spousty lidí a já ji ještě nečetla. Asi zítra začnu :D
Rozhodně bych pak jmenovala Paoliniho, který napsal slavného Eragona. Tuhle ságu jsem četla asi před rokem nebo dvěma a hrozně se mi líbí. Zpočátku mě trochu odradila tloušťka knížek, ale po tom, co jsem se začetla jsem litovala, že nejsou delší. A v neposlední řadě musím jmenovat George Martina, který napsal Hru o trůny, což je taky naprosto skvělý příběh. Trvalo mi dlouho než jsem začetla, ale teď v tuto chvíli mě to naprosto dostává geniálnost té knížky. Jeden dlouhý a složitý příběh vypráví několik postav a to dělá tu knížku nesmírně zajímavou.
Jsem teprve u třetího dílu, ale vážně se mi to hodně líbí.
Dřív mě fascinovali detektivky, teď jsem se nějak dala na fantasy. Jsou to úžasný knížky.
Četli jste něco z toho o čem jsem psala?
Chcete číst?
Máte pro mě nějaký tip?

Let's be honest

26. května 2014 v 20:16 | Hope |  Underground
Ne, jednou jsem tady psala o tom, že věřím v něco jako Osud s velký O a že věci, které se mají stát se prostě stanou. Že ať děláte, co děláte, vždycky dojdete tam, kam jste měli dojít. Vždycky jsem v to věřila a přišlo mi to logický. Ale někdy jsem na pochybách.
Opravdu to funguje? Nemůžete přece spolíhat na to, že když si sednete na zadek, že se vám splní vaše sny, ikdyž se třeba mají stát.Are you?
Tak kde je ta hranice? Kdy se máte snažit dál a kdy máte uznat, že už je to zbytečný, že jste ztracený případ a začít něco nového?
Poslední dobou přemýšlím, do jaké míry jsem zašla. Jestli ještě pořád je čas, začít s tím něco dělat a pokračovat. Má se to vůbec stát? Nejsem si jistá. Poslední dobou si nejsem jistá vůbec ničím. Přepadnou mě jen tak obavy, jestli vážně to, co si přeju je a ono a jestli bych se neměla snažit o něco jiného. Ale o co?
Jsou to jediné věci, co chci, ale co když na to prostě nemám? Co když v něčem vynikám víc? (haha)
Každý je na pochybách. To je logické a přirozené.
Ale stejně.. to šílené "co když". Jednou se z něj blázním. Co když, ikdyž se budu snažit, tak z toho nakonec nic nebude?
Nemůžu se slepě upnout k nějakému cíli a bezcílně se snažit. Ale jak mám poznat, že je to ono? Možná prostě jen zkoušet a zkoušet. A ono to nějak dopadne. Vždycky to nějak dopadne.

I found myself in wonderland

21. května 2014 v 22:10 | Hope |  Underground
Dneska jsem si asi po dvou letech vzpomněla na písničku, která u mě, když jsem jí předtím poslouchala vzbuzovala pocity svobody, léta, přáleství a všech těhle pozitivních keců :D
Když jsem si na ní vzpomněla docela mě zaskočilo, protože tohle je jedna z těch písniček, co pro vás znamenala hodně a poslouchali jste jí často, ale pak jste najednou úplně přestali a vůbec si na ni nevzpomněli. My edits xo
Asi to bude tím, že teď po neskutečně dlouhé době, jsem vážně, vážně, vážně šťastná. Asi nemám nějakej super důvod, ale zároveň mám spousta takovejch těch malých věcí, co vám prostě vykouzlí úsměv na tváři. Konečně je venku krásně. Šortky, košile, tenisky, miluju to! Miluju sluneční brejle! Miluju sluníčko! Když se vzbudím a svítí sluníčko, tak mám okamžitě skvělou náladu. A to můžu jít i do školy! Taky konečně mám, co dělat a nesedím jenom doma.
A i ve škole je takový volno. Já už mám konec školního roku, ikdyž ještě bude spousta testů. Musím si naplánovat prázdniny. Hrozně se na ně těším!
Těším se teď na hodně věcí. Nevím čím to je. Konečně mě přešel ten pesimismus kvůli věcem, ktereý se staly. Protože mě štvou. Ale snažím se na to nemyslet. přece jen, tím už to nespravím. Ale lepší zítřky volají. Nebo tedy aspoň doufám.

Just turn it off

19. května 2014 v 21:52 | Hope
Nemůžu si pomoct, ale poslední dobou zase hodně naražím na tu myšlenku, že by lidi měli víc žít a míň trávit čas na smartphonech/tapletech/počítačích/další pitomostech. Myslím si, že je blbost to úplně odstranit ze svých životů, protože to má i své praktické využití. Nebudu to vypisovat, každého snad napadnout výhody, proč mít počítač :D
Každopádně když se snažíte využít každou šanci a žít vážně naplno, musíte počítat s tím, že je to vcelku unavující. Že to není, jako sedět celý den u počítače.
Na těhle přístrojích mi přijde nejvíc smutné to, že vy si vlastně připadáte, jak jste ve středu dění, když jste na pěti stránkách zároveň a třeba si i píšete se spoustu lidmi, ale ve skutečnosti jste samy zavření v jedné místnosti.
Já si nedovedu přestavit žít bez počítače, mobilu a MP3. Prostě nedovedu. Ale někdy je super, prostě nechat všechny ty věci doma a jít prostě s někým ven, číst si nebo něco prostě dělat.
Myslím, že už někde v druhém odstavci jsem ztratila nit a už je to jen takové okecávání.
Tohle video jsem poprvé viděla na blogu Lady≈Claire. Myslím, že video stojí za shlédnutí, líbí se mi i to, že je rýmované a má myšlenku.
Já už svou myšlenku dávno někde ztratila, tak snad aspoň video vás poněkud motivuje ;)

Terry Fox

16. května 2014 v 21:25 | Hope |  1 000 věcí, které mám ráda
Dneska jsem se o tomto člověku dočetla v Epoše a přijde mi to jako neskutečně zajímavý a obdivuhodný člověk. A přitom ho asi moc lidí nezná.
Terry Fox byl kanaďan. Už od mala byl velký sportovec, rád soutěžil a nerad prohrávala. V 18ti letech mu diagnostikovali rakovinu kosti. A jediné co šlo udělat pro to, aby vůbec přežil bylo amputovat mu pravou nohu.Working to outrun cancer. Remember Terry Fox and keep running.
Když byl v nemocnici s dalšími lidmi trpící rakovinou, rozhodl se, že se pokusí je nějak zachránit. Že udělá aspoň něco pro boj proti rakovině. V srpnu roku 1979 zkusí zaběžet maraton. Doběhne, ale je poslední. I tak ale sklidí ohromný potlesk. To mu vnukne nápad, že poběží přes celou Kanadu a vytěžené peníze dát na rakovinu. Neodradí ho ani to, že mu lékaři najdou hypertrofii levé komory srdeční (sice jsem si vygooglila co to je, ale moc jsem to nepochopila, tak si když tak najděte samy). Rozhodne se, že poběží maratón (říká se mu Maratón naděje a běžel ho pouze on), ale nikdo nesmí z této akce profitovat k vlastnímu prospěchu. Adidas mu věnuje například běžecké boty.
Vybíhá 12.dubna 1980 a to ještě bez povšimnutí. Začal tím, že ponořil protézu do Atlantického oceánu. Když už doběhl do Ontaria, sledoval ho celý svět.
Po 143 dnech běhu, po 5 373 kilometrech musí běh ukončit. Rakovina mu zasáhne i plíce. Doufal, že nemoc přemůže a svůj maratón doběhne, ale v červnu 1981 dostane zápal plic a zemře.
Tenhle článek je taková směs Epochy a wikipedie, ale Terry mi přijde jako neskutečně inspirativní osobnost, která stojí za všimnutí. Dodnes se běhají maratóny, kde se vybírají peníze pro léčbu rakoviny a nesou název Běh Terryho Foxe.
Toplist od 19.3.2012